Pražský půlmaraton 2014

Je sobota 5. dubna a u Rudolfina je neuvěřitelný mumraj. Dnes se má naplnit půlroční snažení naší zpočátku nesourodé, nyní však kompaktní skupiny běžeckých nadšenců. V pravé poledne odstartujeme náš velký závod. Moderátorka se překonává a burcuje závodníky skoro jako na předváděcí prodejní akci: „Půlmaraton, to není ani pět ani deset, ale celých jednadvacet kilometrů!“ 


Cestou do startovního koridoru ještě kontroluji připravené věci a rekapituluji poslední trenérovy rady. Před startem je vhodné vzít speciální výživové želé a naopak se vyhnout tatrankám a podobným tyčinkám. Želé je připraveno, ale pro jistotu jsem si ještě v autě dal fidorku (tatrance se naštěstí nepodobá ani vzdáleně). Jsem zařazen do nejrychlejšího startovního koridoru, což je následkem poněkud přehnaných očekávání při přihlašování na závod. Potkávám Vojtu a připojuji se k jednotlivým písmenkům atletické abecedy na rozcvičení.

Start se blíží, na přední místa ve startovní bráně vpouští smečku afrických vytrvalců. Je 12:00 a za úvodních tónů Vltavy se masa lidí dává do pohybu. Hned od začátku zjišťuji, na co je třeba dávat pozor - různé typy dlažebních kostek, tramvajové koleje, refýže, ostrůvky. Výraznější problémy naopak nemám s davem běžců přede mnou. Jsou totiž o dost rychlejší, stejně jako ti, co startovali za mnou a divoce mě obíhají. Zůstávám v klidu, moje plánované tempo je někde kolem 4:40 na kilometr. Cesta po nábřeží ale ubíhá docela rychle a první dva kilometry zvládám za 4:20 a 4:25. To se snadno řekne "Brzdi!", když vás unáší takový proud. Trasa uhýbá k Albertovu a vlevo stihnu zahlédnout svou alma mater, Přírodovědeckou fakultu. O kus dál na předzahrádce baru Potrefená husa poznávám Romana Červenku. Závod sleduje trochu nezúčastněně. Snad zafandí aspoň Rosťovi, když jsou oba sportovními ikonami. Trasa pokračuje podél Botiče na otočku pod Nuselský most a zpátky na nábřeží.

Když míjím běžce v protisměru, uvědomuji si to množství lidí. Další davy pak stojí podél trati. Křičí, troubí, mávají. Přes Palackého most se dostáváme na Smíchov. Sedmý kilometr a mně přestává být do smíchu. Předbíhá mě i pán v tričku "Kaufland, to je nářez!". U Staropramenu opět míjíme rychlejší běžce v protisměru a já registruji Honzu Štěpánského (Pěkně!) a europoslance Edu Kožušníka. I na téhle straně řeky je skvělá atmosféra, o což se stará jedna z řízných kapel, jichž je podél trati rozestavěno několik. Přes most Legií nad Střeleckým ostrovem se blížím na desátý kilometr a cítím, že plánovaná svačinka v podobě energetického gelu přijde vhod. Možná je to jen placebo, ale funguje, takže do zatáčky u Rudolfina nabíhám docela v pohodě. Cvak. Daniela s foťákem byla pohotová a snad tedy budu mít i památku v podobě akční fotky.



Na Klárově zatáčíme doprava kolem Úřadu vlády. Je to asi jediné místo na trati, kde je mrtvo. Bohouš s Andrejem se teď holt zabývají hlavně sami sebou. Po levém břehu míříme směrem k Holešovicím. Kde se tady vzal ten táhlý kopec?! Aha, na třináctém kilometru už je kopcem každá vlnka. Očima hledám v dálce další kilometrovníky. Na patnáctém budu pít, na sedmnáctý plánuji druhý gel. V pelotonu už se moc nepředbíhá, tempo všech je víceméně stabilní, v mém případě už je blízko 5 minut na kilometr. Z Libeňského mostu vidím nekonečného lidského hada naproti na Rohanském nábřeží. Krátký seběh z mostu je příležitostí k protažení kroku a aspoň pocitovému zrychlení. Cha, a to jsem Trutnovinkám říkal, že z kopce běhám nerad.

Míjím sedmnáctý kilometr a je tu konečně gel. Polití živou vodou to úplně není, ale běží se mi lépe. Předbíhám Kauflanda. U Hiltonu čeká poslední kopeček a na jeho vrcholu kilometrovník s číslem devatenáct. Myslím na to, že jsem z hor, a ve stoupání předbíhám několik dalších běžců. Dva kilometry do cíle. Povrch se mění v dlažbu, což po půldruhé hodině běhu není pro nohy nic příjemného. Následuje zatáčka doprava a ještě naposledy přesun na levý břeh Vltavy. Uprostřed mostu povzbuzuje Blanka a fotí zrovna ve chvíli, kdy mne předbíhá jakýsi vitální stařík. To asi nebude fotka, kterou se budu zrovna tuze moc chlubit.



Důležitější je, že mám před sebou poslední kilometr a devadesát sedm metrů. Je to nějak dlouhý kilometr. Na Mánesově mostu dav diváků opět houstne a já si říkám, že bych měl asi ještě zasprintovat jako všichni okolo. Naopak. Trochu zpomalím a užívám si poslední desítky metrů krásného závodu a vlastně i celého půlročního společného běhání.

Po průběhu cílem ukazují stopky 1:39:17. Jsem spokojen, i když před hodinou jsem si myslel na trochu lepší čas. Nabírám pití, banán a nechám se zahalit do lesklé termofólie jako všichni ostatní. Teď ten zástup běžců vypadá jako invaze nějakých stříbrných mimozemšťanů. Po chvíli se začnu rozhlížet a hledat někoho z našich. Zdá se mi, že zahlédnu Bogise. To není možné, co by tu tak brzo dělal! Později se ukáže, že to bylo možné. Běžel skvěle, stejně jako další Trutnováci. Kromě Vojty (a mě) všichni zaběhli lépe, než jsem očekával.

Jdu si vyzvednout věci, převléknout a svalit se do trávy na dohled od sochy Josefa Mánese. Moje nohy začínají být ztuhlé skoro jako ty jeho. Na rozdíl ode mě na nich však dokáže stát. Jsou dvě a půl hodiny od startu, takže za chvíli by mohl přiběhnout Rosťa. Vyhlížím ho přes zábradlí na kraji mostu a snažím se povzbuzovat dobíhající sportovce tak, jako diváci povzbuzovali mě. Konečně ho vidím. Běží, opravdu běží! Oficiální vítěz už možná sedí v letadle směr Nairobi, ale pro mě je skutečným vítězem tenhle trutnovský vlasatec. A vlastně všichni, kteří si ještě před půl rokem neuměli představit, že by něco takového mohli dokázat. Společná fotka s Hradčany v pozadí je stvrzením našeho úspěchu. Tak Trutnov běžel na Prahu.

Pavel Káňa

 »Aktuálně starší novinky


08.08.2014 09:30 / Cílem je plná třída. Dělnická třída.

Cílem je plná třída. Dělnická třída.

Co je cílem chystané unifikace přijímacích zkoušek na maturitní obory?